Finsterau/Bučina.Více než 20 let uběhlo od pádu “ Železné opony”. S otevřením hranic šlo tenkrát hodně českých sousedů do Německa za prací.Také Petra Richlicki, kterou mnozí znají jako sympatickou servírku z Café Casablanca ve Freyungu, nastoupila v roce 1992 ve věku 18 let do restaurace Hendlwirt ve Waldkirchenu. Během naší Hog’n-pěší tůry z Finsterau na Bučinu (německy Buchwald) nám Petra vypráví jaké to bylo přizpůsobit se v cizí zemi.
“První tři měsíce byly opravdu kruté”, vzpomíná Petra, když vycházíme od parkoviště na konci Finsterau po pětikilometrové pěší a cyklistické stezce směrem na hranice. “Sice jsem měla ve škole němčinu, ale když pak stojíš v kuchyni a máš připravit pokaždé jinou přílohu a neumíš ani pořádně přečíst, co je na objednávce…. to by se člověk zbláznil!” Ona, jak sama říká, měla hodně štěstí, že její šéf a kolegové měli hodně porozumění a trpělivě jí vše vysvětlili. Přesto se často cítila sama. Například, když u oběda ostatní vyprávěli vtipy a spolu se smáli a ona nerozuměla ani slovo! Častokrát uvažovala o návratu k matce, do 70 km vzdálených Zlešic!
“Ale to jsem tak plánovala bez mamky”, povídá s úsměvem. “ Ta totiž na začátku nebyla vůbec nadšená, že chci pustit tak jisté místo v závodní jídelně.” “ Vždyť jsi říkala, že chceš jít tak na půl roku do Německa, naučit se řeč”, připomněla mi, “ tak teď musíš vydržet!” vypráví Petra. Dnes je za to velmi ráda! “Když si to člověk představí v závodní jídelně: tam vaříš pro více než 1 000 lidí denně a stále dokola, to opravdu není pro každého profesní naplnění! Že 38letá Petra pochází z Čech, na její řeči již poznat není. V bavorském dialektu volá na svého psa a přitom i on je rozenný Čech!
Dorazili jsme k pěšímu přechodu, ještě malý můstek a jsme tam. V Čechách! Cesta je zde užší a za malou zatáčkou stojíme před zbytky „Železné opony“! Trochu ztísněně zůstane Petra stát před ostatky ostnatého, elektrického plotu! „Teprve vloni jsem tu byla poprvé. Když jsem ještě žila ve Zlešicích byl zde uzavřený prostor!“
Jaké bylo její dětství? Chybělo jí něco za bývalého režimu? Zamyšleně se Petra dívá zpět! Ne, špatně se neměla. No například dovolená v zahraničí možná nebyla, ale jinak jsme vlastně měli skoro všechno! A co Česká armáda? Petra pokrčí rameny. “Ta byla přítomná, ale to bylo tenkrát normální!” Jen ve šklole měla tenkrát pocit, že neví celou pravdu! “Například 9. Květen – Den osvobození, státní svátek. Nám bylo řečeno: že nás osvobodila Sovětská armáda! Když jsem to doma řekla dědovi, strašně se rozčílil. „ U nás žádný Rus nikdy nebyl, takový nesmysl, tady byl Američan!“ rozčiloval se.
Sedíme na terase hotelu „Alpská vyhlídka“ je zde hodně pěších turistů a cyklistů. Jednou byla na diskotéce a nějaký chlápek jí skoro půl hodiny něco vyprávěl, dokud mu neřekla, že až tak všemu nerozumí, vzpomíná Petra na začátky v Německu. „ A on okamžitě začal v podivné řeči: „Aha, ty nic nerozumět? Ty nebýt tady odsud?…..” jak se pak člověk má pořádně naučit řeč, když lidé takto mluví? No a hned další otázka byla: Kolik stojí?” to jsou velmi zajímavé předsudky, vzhledem k tomu, že prostituce u hranic existuje teprve od 1991.
Sama to s předsudky stejně nedokáže pochopit. “My jsme přece jeden les, nebo ne? Ať Šumava, nebo Bavorský les, je to koneckonců jedna spojená oblast. Vlkovi je také jedno, jestli je tady nebo tam, hlavně, že je v lese!
A není to bez těch předsudků lepší? Petra se zamyslí. “Ale vcelku ano! A přesto: Nedávno , když jsem byla v Čechách, stálo přede mnou německé auto na křižovatce, uvnitř řidič starší pán a dvě strarší ženy. Jak tak stojíme, všimla jsem si, že mají otevřené víko od nádrže. Tak jsem rychle vystoupila a zaklepala na okénko, abych jim to zdělila. A co na to oni? Rychle zmáčkli centrální zamykání a pak odjeli a nechali mě tam stát! Oni jedou do Čech natankovat a pro cigarety a jsou součastně tak nedůvěřiví!” To jí občas zamrzí, ale nevyvede z míry! Nebo lidem ukázat, že realita je trochu jiná. „ Jeden malý chlapec se divil, že jsem češka. On totiž často jezdil s tatínkem do Čech pro cigarety, samozřejmě jen k Vietnamcům na stánek a pak se nelze divit, že všichni Češi musejí vypadat jako Vietnamci!“
Vydáváme se na zpáteční cestu, Petra nám ještě ukazuje malou kapličku. Chceme vědět, zda se po revoluci u nás hodně Čechů usídlilo? „Většina jich šla jen za prací, rychleji vydělat nějaké ty peníze a snadněji postavit dům. Pak chtěli zpět ke svým rodinám.“ A přinesl Čechům ten zvrat blahobyt, který očekávali? Na tuto otázku Petra nedokáže tak jednoduše odpovědět. „ Samozřejmě hodně čechů tenkrát profitovalo z Německých firem, které v Čechách postavily své závody, bohužel dnes je staví trochu více na východ. A stále jsou lidé, kteří říkají, že za komunistů se měli lépe! Všichni měli práci, byly školní družiny, kde bylo o děti celý den postaráno! V Čechách se dost věcí zdražilo, například cukr, mouka atd“, vysvětluje Petra. „Proto sem přijíždí hodně lidí na nákup různýh potravin! Ještě jste neviděli české autobusy, které jezdí do Aldi za nákupem?” ptá se nás Petra.
Jsme na zpáteční cestě do Finsterau a přecházíme hranice do Německa. Petra v žertu obejme sloupek s Bavorským erbem. Dokáže si představit, odstěhovat se znovu do Čech? “Ne” vyletí z ní jako výstřel z pistole. “Miluji Čechy a mamku, na které velmi lpím a denně s ní půl hodiny telefonuji”. Čechy jsou můj domov, ale doma jsem v Německu!”
da Hog’n