Vimperk. Mají lidé v Národním parku Šumava tendenci obracet se spíše k přírodě nebo ke konzumu? Jakou roli hrají sociální sítě v přijímání šumavského a bavorského národního parku ze strany veřejnosti? Jak je to s kůrovcem a jeho šířením resp. s bojem proti němu? Jaké důsledky s sebou přinese klimatická změna? A jak na tom budou oba národní parky za 50 nebo 60 let? Otázky, na které odpovídají Pavel Hubený a Dr. Franz Leibl ve druhé části rozhovoru pro Onlinemagazin da Hog’n a pro jeho českého partnera sumava.eu.
Naděje, že i budoucnost bude stát na vzájemné spolupráci, která jim umožní parky společně dál vnitřně rozvíjet: ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený (vlevo) a Dr. Franz Leibl, ředitel Národního parku Bavorský les (vpravo).
Na české straně mají v neděli téměř všechny obchody otevřeno, v supermarketech mohou lidé nakupovat nonstop. Co si myslíte o následující úvaze: Kdyby byly obchody v neděli zavřené, vyrazilo by mnohem více lidí do šumavské přírody.
Hubený: Kdyby se obchody zavřely a lidé místo toho šli do přírody, byl by to pochopitelně velmi pozitivní vývoj. Vyrůstal jsem v jednom malém městečku, kde ještě v poválečných letech bývalo zvykem, že střední třída nejméně jednou týdně, většinou v neděli, vyrážela na výlety a navštěvovala tu spoustu malých hospůdek v okolí města. Bylo by krásné, kdyby se tuto tradici podařilo znovu oživit.
„Návštěvníci parku k nám přicházejí cíleně – nikoli z nudy“
Jaká je v Česku situace: projevuje se spíš odklon od přírody směrem ke konzumu nebo naopak?
Hubený: Mám pocit, že spíš převládá tendence směrem ke konzumu – ačkoli už víc než osm let bydlím pod Boubínským pralesem a vidím tam stále více a více návštěvníků. Dříve tam lidé chodili spíš v létě, teď přicházejí po celý rok. Snad tedy přeci jen existuje nějaká naděje…
Pane Leible: Jaká je situace na bavorské straně? Tam jsou supermarkety zavřené. Ale jak by to bylo, kdyby lidé mohli jít nakupovat i v neděli? Myslíte si, že by se to mohlo nějak projevit v počtu návštěvníků parku?
Leibl: „Facebook se pro nás stal téměř nepostradatelným médiem.“
Leibl: Ne, myslím, že ne. Návštěvníci parku k nám přece přicházejí cíleně a nikoli z nudy, aby zabíjeli čas. Je krásný říjnový den a máme tisíce návštěvníků, kteří přicházejí, aby si odpočinuli.
Český i bavorský národní park využívají, stejně jako mnoho jiných institucí, stále více také sociální sítě. Jaký je Váš osobní názor na jejich využití? Jak se stavíte k Facebooku, Twitteru a dalším? Jaké v nich vidíte výhody a nevýhody?
Leibl: Já osobně patřím spíše ke konzervativnímu táboru. Ale v každém případě: Facebook se pro nás stál velmi důležitým, dokonce téměř nepostradatelným médiem, protože jeho prostřednictvím jsme schopni oslovit publikum, které bychom prostřednictvím našich běžných publikací vůbec oslovit nedokázali. Všimli jsme si, že je přece jen velké množství lidí, kteří se najednou začali zajímat o národní park, ať už je k tomu motivovaly krásné fotografie krajiny nebo jedinečné záběry zvířat. Díky sítím můžeme také zveřejňovat krátké zprávy a obratem šířit rychlé informace. Facebook je pro nás něčím velmi pozitivním, co nám pomáhá zvyšovat naši publicitu. Přemýšlíme o tom, že bychom tuto oblast ještě více podporovali. Také naše appy národního parku jsou velmi dobře přijímány.
Hubený: Také si myslím, že sociální média jsou dobrou možností pro větší propagací a oslovení více lidí. Já osobně mám k Facebooku a podobným médiím spíše konzervativní postoj. Pro Národní park Šumava ale mají sociální sítě celou řadu předností: Národní park lidem přináší pozitivní zážitky a emoce, které sami rozesílají dále do světa a tím je exponenciálně rozmnožují. Informace, které se tam předávají, pro nás představují vítanou zpětnou vazbu, protože lidé si všímají věcí, které můžeme třeba přehlédnout nebo je už vůbec nevnímáme. Negativní je podle mě to, že lidé stále více a více obracejí na svůj malý displej mobilu místo toho, aby se stoprocentně soustředili na přírodu a vychutnávali si ji.
Unisono: „Kůrovec pro nás momentálně nepředstavuje problém“
Jaké pravomoci mají čeští vlastníci lesů na území národního parku?
Hubený: V Národním parku Šumava máme tři velké vlastníky lesů: Jsou to tři obce, které vlastní přibližně deset procent lesní plochy – celá plocha tedy nepatří státu. Jsou omezeni určitými podmínkami, to znamená, že nemohou hospodařit tak, jak by chtěli. Dostávají za to však od státu odškodnění, které jim vyplácí Správa Národního parku Šumava.
Téma: Kůrovec. Jak velký problém představuje pro Národní park Šumava?
„Otázka by spíš měla znít: Pro koho je vlastně kůrovec problémem?“
Hubený: Kůrovec pro nás momentálně nepředstavuje problém – otázka by spíš měla znít: Pro koho je vlastně kůrovec problémem? Na většině ploch národního parku musíme proti kůrovci postupovat. Jak bylo řečeno: pouze 23 procent z toho představují přírodní zóny, na zbývající ploše, jak si to přeje zákonodárce, musíme s kůrovcem bojovat. Pochopitelně bychom rádi plochu, na které musíme s kůrovcem bojovat, zmenšili. Proto také existuje nový plán národního parku. Cílem je proti kůrovci postupovat tak, aby se nemohl šířit do sousedních lesů a způsobit tam škody.
Jak se toho dá dosáhnout?
Hubený: Stromy napadené kůrovcem musíme zpracovat, aby nemohl vyletět a rozšiřovat se. Ačkoli víme, že pro přírodu by bylo lepší, kdybychom „nezasahovali“, musíme to dělat. Snažíme se přitom postupovat co nejšetrnějšími metodami. Pokud ale dojde k masivnějšímu rozmnožení, je žádoucí tvrdší postup.
Kůrovec je ale velké téma také na bavorské straně. Nezastaví se před hranicemi zemí. Jak konkrétně vypadá bavorsko-český boj proti kůrovci?
Leibl: Na naší společné hranici máme společnou přírodní zónu. To znamená, že naše přírodní zóna přímo sousedí s českou přírodní zónou. Mezi nimi tedy není žádný prostor, kde bychom s kůrovcem bojovali. Od obou hranic vycházejí přírodní zóny směrem k okrajovým částem parku – díky tomu tvoří oba parky dohromady největší chráněnou lesnatou oblast ve střední Evropě. Máme souvislou přírodní zónu o rozloze 25.000 hektarů – 16.000 hektarů na bavorské a 9.000 hektarů na české straně – ve které už člověk nezasahuje.
Proto už s kůrovcem nebojujeme v místech, kde se národní parky setkávají, ale na periferii, v okrajových částech – tam, kde sousedíme se soukromými lesy.
Podaří se jednou dostat problém kůrovce pod kontrolu?
„Máme souvislou přírodní zónu o rozloze 25.000 hektarů – 16.000 hektarů na bavorské a 9.000 hektarů na české straně.“
Leibl: Kůrovec aktuálně není problém, dokládá to aktuální stav. Objednali jsme průzkum TU Mnichov na téma šíření kůrovce. Ministr Brunner představil v roce 2015 svou studii o kůrovci – jeho ministerstvo dospělo ke stejnému výsledku: okrajové zóny slouží k tomu, aby zabránily rozšiřování kůrovce do sousedních soukromých lesů. To je vědecky dokázáno.
Způsob šíření kůrovce lze popsat přibližně následujícím způsobem: Existuje ohnisko napadení, ze kterého se kůrovec po rozmnožení šíří dál. 95 procent ploch příštího napadení kůrovcem se nachází v okruhu 500 metrů z výchozího místa. Naše okrajové zóny jsou široké 500 až 1.200 metrů. Neznamená to, že žádný brouk nedoletí dál, ale jeden brouk nezpůsobí žádnou škodu, to dokáže jen velké množství brouků. A tuto masu zlikvidujeme tím, že proti kůrovci v zóně o šířce 500 m bojujeme. Je to speciální systém.
Brunnerova studie ohromujícím způsobem ukázala, že čím dál se soukromý les nacházel od hranice národního parku, tím vyšší byla pravděpodobnost napadení kůrovcem. Běžně převládá názor, že bezprostředně sousedící les bude kůrovcem napaden. Ale není tomu tak. Souvisí to s tím, že jinde se s kůrovcem nebojuje tak intenzivně, jako to děláme my. V soukromých lesích to není možné zvládnout už z personálních důvodů.
„Nechci říct, že současná situace budí obavy, ale…“
Klimatická změna a narůstající znečištění životního prostředí se nezastaví ani před oběma národními parky. S jakými důsledky je třeba počítat? Jak se můžeme těmto problémům bránit?
Leibl: Klimatická změna je podle výsledků našich výzkumů jasně viditelná. Máme tání sněhu, které se oproti předchozím letům posunulo na brzké předjaří. To znamená, že v podstatě sníh taje o měsíc dřív, než tomu bylo ještě před čtyřiceti lety. Největší zvýšení teploty jsme zaznamenali v dubnu: v tomto měsíci se teplota od doby založení národního parku před čtyřiceti lety zvedla o čtyři stupně. Při srovnání za sto let jsme zaznamenali zvýšení teploty o jeden stupeň.
„Klimatickou změnu pociťujeme také ve vodohospodářské oblasti vlivem posunutého tání sněhu, odtokového chování řek atd.“
Klimatickou změnu pociťujeme také ve vodohospodářské oblasti vlivem posunutého tání sněhu, odtokového chování řek atd. Klimatickou změnu pozorujeme i na náhlých přívalových deštích, jako tomu bylo v roce 2016 ve Waldkirchenu. Park na to také doplatil – při takovýchto přívalových deštích se může stát, že dojde k poškození částí turistické infrastruktury, tedy například k poškození turistických cest nebo lesních komunikací.
Jaké ekologické důsledky to bude mít pro les, momentálně ještě nedokážeme odhadnout, protože stromy reagují velmi konzervativně. V současnosti také ještě neumíme říct, jestli bude dál přibývat buku a smrku bude v horských lesích ubývat. Možná to bude jasné až za padesát let, ale v současnosti to ještě nevíme.
Navíc zjišťujeme, že se v parku objevují teplomilné druhy, které se zde dříve nevyskytovaly – jako například některé druhy hub. Nebo také některé druhy brouků, kteří přicházejí z teplejších stepních oblastí východní Evropy.
„Stromy přijímají více vody – a když přijímají více vody, má to za následek nižší tvorbu zásob podzemní vody.“
Klimatickou změnu vidíme také na výškovém rozložení určitých druhových skupin. Například některé ptáky dnes nacházíme v jiných výškových polohách než tomu bylo před sto lety. Panuje však obava, že některé alpské druhy vymřou, jestli to tak půjde dál. Pravděpodobnost vymření některých druhů drozda, který se u nás vyskytuje ve vysokých polohách, je velice pravděpodobná, pokud se bude dále oteplovat.
Zajímavé je především to, co se odehrává v oblasti hydrologie, tedy hospodaření s vodou. Je to podstatně zajímavější a virulentnější – i pro lidi v okolí parku – než jestli jednou nějaký brouk přijde nebo odejde. Protože změny v hospodaření s vodou člověk pocítí nejpozději tehdy, až půjde o zajištění pitné vody – nedostatek pitné vody v roce 2015 byl výmluvným znamením – a také až půjde o to, ve kterém ročním období je pitná voda k dispozici.
Nechci tím říct, že je situace znepokojivá – ale je jasně vidět, že se v této oblasti vlivem oteplování země dalo cosi do pohybu. Stromy přijímají více vody a když přijímají více vody, má to za následek nižší tvorbu zásob podzemní vody.
Hubený: „Upřímně řečeno s tím nemůžeme moc dělat“
Pane Hubený: Jak se chcete na české straně vypořádat s klimatickými změnami?
Hubený: Upřímně řečeno s tím nemůžeme moc dělat. Existuje jedna modelová studie na téma, jak se bude v příštích sedmdesáti letech vyvíjet klima. Jednoduše řečeno: teplota bude mírně stoupat, pravděpodobně se také zvýší množství srážek, to znamená, že stoupne také množství vody odpařované prostřednictvím stromů. Rozložení srážek v průběhu roku se změní – zdá se, že budeme mít sušší, teplejší zimy a srážky se přesunou více na začátek léta. To pochopitelně odpovídajícím způsobem podpoří teplomilné druhy, právě ty, které nepotřebují tolik vody.
Hubený: „Myslím si, že národní park je tady také proto, abychom mohli prakticky v reálném čase sledovat reakce zdejších ekosystémů.“
Česká část Šumavy je i nadále protkaná mozaikou mokřadních rašelinišť, stejně jako inverzních údolí, která jsou velmi chladná a budou zřejmě velmi chladná i za sedmdesát let. Myslím si, že národní park je tady také proto, abychom mohli prakticky v reálném čase sledovat reakce zdejších ekosystémů.
Ještě před 20 lety jsme si mysleli, že se Boubínský prales, který se nachází v bezprostřední blízkosti národního parku, promění ze smíšeného na bukový les, protože se tam vyskytovalo velké množství dorůstajících buků. Dnes vidíme, že pod těmito mladými buky znovu vyrůstají hlavně na vlhčích místech také smrky, což tehdy nikdo nepředpokládal. Smrk se tedy může zmladit i pod bukem. Díky tomu se tam bude moci udržet smíšený les.
Jediné, co můžeme proti globálnímu oteplování aktivně dělat, je revitalizace rašelinišť, které byly na konci 19. a ve 20. století odvodněny. My je budeme naopak upravovat tak, aby mohly opět zadržovat více vody.
„Divočina je totiž u mnoha lidí v módě a je vyhledávaná“
Jak vypadá společná budoucnost obou národních parků? Jak na tom budou Národní park Bavorský les a Národní park Šumava za 50 nebo 60 let?
Pavel Bečka se při dvojrozhovoru ujal role tlumočníka: z německého do českého jazyka a naopak.
Leibl: Doufám, že bude budoucnost i nadále stát na vzájemné spolupráci, že budeme park společně dál vnitřně rozvíjet – jako je tomu teď. Přeji si, aby díky tomu vznikla v srdci střední Evropy obrovská zalesněná chráněná oblast, která bude současně představovat průsečík pestrosti druhů lesní přírody a zahrnovat biodiverzitu našich lesů v jejím plném rozsahu. Tímto způsobem vytvoříme životní prostor, ve kterém najdou útočiště původní lesní druhy. Díky tomu budeme mít území, které má pro člověka velkou cenu z hlediska rekreace i přírodních zážitků. Divočina je totiž u mnoha lidí v módě a je vyhledávaná. To mohou oba parky nabídnout společně v jednom prostoru, který je pro střední Evropu jedinečný.
Hubený: A to můžeme za českou stranu beze zbytku podepsat (směje se).
Velmi děkuji za zajímavý rozhovor a přejeme vám i nadále vše dobré.
Rozhovor: Stephan Hörhammer & Marek Matoušek
Překlad: Pavel Bečka
___________________
Více:
